The Tenor Saxophonist's Story by Josef Škvorecký

The Tenor Saxophonist's Story Reviews

• 
  Ray

  Danny Smirecky plays sax in a jazz band. He is young and just wants to have a good time - music and girls are his main pursuits.
  
  But this is post war Czechoslovakia, the communists are in power and their influence is all pervasive. Jazz is a decadent American art form (spookily the Nazis held a similar view) so Danny has to be careful.
  
  This is a book of ten linked short stories. It shows how people came to terms with the new political setup, and the compromises that had to be made to survive and even thrive under the new regime. The old boys network becomes the old comrades network.
  
  To paraphrase the late great Joseph Strummer
  
  "I believe in this
  And its been tested by research
  He who gets very friendly with nuns
  Will later join the church"
  
  There are funny moments, like the story of the man who is beaten unconscious and "disappeared" for accidentally damaging a portrait of Stalin, and tales of crass stupidity and unfairness - a teenager Danny knows is denied education because his father is a class enemy, whilst his dim pal gets to go to uni
  
  Smirecky is a thinly veiled portrait of the author as a young man. Skvorecky is a fine writer. This book would be a good taster for his work, then go on to The Cowards or The Engineer of Human Souls
• 
  Marion Lougheed

  Not for anyone who wants a thriller or heavy plot. This book is more a piling up of impressions that show both the absurdity and the profound sorrows attached to living under repressive political conditions (and also about the human condition in general). The humour is very Eastern European, which means quite subtle, so it might be easy to miss if you're not used to it.
• 
  Rene Stein

  Kniha jen pro ty, kdo mají rádi Škvoreckého a chtějí se dovědět více o genezi jeho knih, o tom, jak v tvůrčím procesu vykrystalizovaly a jakým ušlechtilým křížením půvabů mnoha reálných slečen vznikly ty v krásné (tentokrát doslova!) literatuře známé slečny jako Irena, Marie a Naďa.
  Škvorecký umí zajímavě popsat i vznik nakladatelství Sixty-Eight Publishers, peripetie při jeho provozování a z knihy se dá vyčíst, jak obdivoval svou ženu, která nakladatelství obětovala své literární ambice, volný čas a pravděpodobně i zdraví a dobrý spánek.
  
  Pobavily mě i otištěné dopisy čtenářů, ze kterých je patrné, že s funkční gramotností byli často na štíru už emigranti i exulanti ve 70tých a 80tých letech a že i tehdy patřilo k vybraným mravům dělat z autora knihy či článku nekompetentního idiota, který neví, co chtěl svým dílem říci, a kterému musí poradit lidový nebo humanitním vzděláním postižený (pod)průměrný kritik. Z dopisů čtenářů plyne i uklidňující zjištění, že záliba v denunciaci autora tím, že jen tak mimochodem někdo trousí ze svého stylisticky impotentního a gramatikou neposkvrněného pera jed, kterak věrolomný autor pracuje v nějakém cizáckém žoldu a je třeba pořádnou a klidně i z moci jinak nenáviděné vrchnosti nařízenou perlustrací odhalit, odkud ten žold pochází, nepřišla s érou internetu, ale že internet těmto podivným čtenářským libůstkám dává jen větší prostor, ve kterém hlas diskutéra-idiota rezonuje v mohutné ozvěně znásobené hlasy stejně postižených jedinců a "lajkovačů".
  
  Nejzajímavější dopisy, které dokládají, jak je v Čechách zakázáno dotýkat se posvátných krav a snů o velikosti ČR, se týkají knihy Mirákl, která bez sentimentu mluví o roku 1968 a bourá normalizační komunistickou, pozdější disidentskou i v době prvního vydání knihy aktuální sebelítostivou exulantskou mytologii. Když někde uslyším, jací jsou Češi kabrňáci a jak by jejich ekonomika/demokracie/koruna mohla být příkladem pro celý svět a hlavně pro tu neschopnou Evropskou unii, nebo když chtěl Václav Havel v porevolučním sametovém nadšení dělat z ČR prostředníka mezi Izraelem a Palestinci, vzpomenu si, jak o těchto velikášských snech mluví Škvorecký v Miráklu i zde. V každé době v ČR vstanou noví Vrchcolábové, jen mění dobově podmíněné košile, oblékají momentálně populární nebo "exkluzivní" stranické dresy a revitalizují obnošená ideologická schémata a hesla zleva i zprava.
• 
  Cody

  got this because jazz / bo.sheviks, not actually that into it, but had nice bookread (c.f. gameplay) with somewhat cool grip on rhythm e.g.,
  
  From cradle to grave, as they say. It's not worth shit.
  Excuse me.
  Excuse me, ladies.
  She went out with him in the figurative sense of the words and often we threw great parties. Maybe at the Mengele brothers' place, Theodore and Killian, madmen who avoided work and lived off the sale of pornographic photographs they manufactured themselves and even posed for, together with Killian's girl Vrat'a.
  But what do you know, ladies. What do you know about the weight things have, the unbearable weight.
  Not a damn.
  But let me finish my story.
  
  think NYPL has issue with getting copies of books authors write during their relevence however, always get these copies of things 20+ years after important stuff apparently
• 
  Patrick

  These early stories by Škvorecký were originally written in the mid-50s, and lack the long, evocative sentences delving into physical and emotional states which characterize some of his later stories (e.g., in the Bass Saxophone.) Instead, we have mostly short declarative sentences which mostly describe the attitudes of the narrator (identified at one point as Škvorecký's alter ego, Danny Smířický) towards the social and political milieus of still fervently communist Czechoslovakia. As such, these stories function as sort of snapshots of certain types of people and situations, but they don't carry the sadness and impact of his later writing.